Gymnázium Jakuba Škody každoročně nabízí velký výběr školních exkurzí, přednášek a seminářů, z nichž nepochybně každá stojí za účast. Letos se nám naskytla
příležitost strávit pár dní na semináři v Památníku Terezín.
Něco po půl šesté ráno, ve čtvrtek 24. dubna, jsme vyrazili na cestu do malého městečka Terezín, neblaze proslulého z období 2. světové války. Při cestě
jsme, někteří poprvé, spatřili pověstnou horu Říp a malebnou krajinu Čech a Moravy. Brány Terezína nás uvítaly okolo poledne a všichni jsme se za skly autobusu
začali věnovat první zvídavé prohlídce Terezína.
Po dobrém obědě a rychlém ubytování na nás čekala první přednáška, na které jsme se dozvěděli zajímavé informace z historie města, o židovském a romském
holocaustu. Také jsme shlédli krátký dokumentární film, věnující se především romskému holocaustu, v kterém bývalí romští vězni vypovídali o svých osudech v táborech.
Po úvodní přednášce se nás ujala průvodkyně, jež nás provedla po Muzeu ghetta a po Terezíně. Také nám ukázala dokonale zachovanou židovskou modlitebnu, kterou mírně poničila
povodeň v roce 2002. Následovně jsme měli možnost shlédnout kolumbárium (zde jsou uloženy repliky uren mrtvých Židů), obřadní místnosti a márnici, ve které se dokonce
nacházel originální pohřební vůz. Pohřební vozy byly v Terezíně za dob ghetta jedinými dopravními prostředky a kromě mrtvých osob se v nich vozíval i chléb a ostatní
potraviny. Proto není divu, že smrtelné nemoci, jako např. tyfus, se tak často šířily táborem. To je pouze jedna z příčin…
Na konci naší poutě městem nás čekalo krematorium a k němu přilehlý židovský hřbitov (ne však ten s poničenými náhrobky). V budově krematoria se kromě obrovských pecí, kde
se prováděla kremace mrtvých Židů, nacházela i pitevna, v níž Němci zjišťovali, zda-li mrtvé osoby byly nakaženy nějakou nemocí. Úplně nakonec jsme si v bývalých Magdeburských
kasárnách (zde jsme byli ubytovaní), prohlédli repliku vězeňské ubikace z doby ghetta a expozici věnovanou kulturnímu životu v táboře, jenž vytvářel vězňům za daných
podmínek alespoň trochu snesitelné žití.
Po večeři jsme se opět sešli na půdě kasáren, kde jsme se rozdělili na skupinky. Každé skupině byla zadána práce na večerní workshop. Většina z nás se práci
věnovala dlouho do noci.
V pátek ráno, po sbalení věcí a snídani, začala mnohými obávaná prezentace našich večerních workshopů. Někteří se jí zhostili formou scénky, jiní formou referátu.
Nakonec jsme zjistili, že se nebylo čeho obávat. Prezentace byly zajímavě, často zábavně podány a více nám
přiblížily život v terezínském ghettu.
Po úspěšných ukázkách našich prací jsme napjatě očekávali příchod pamětníka. Pamětník - pan Karas, žil v ghettu ještě jako dítě, a proto se nám naskytla jedinečná příležitost
nahlédnout na život v táboře očima člověka, který hrůzy terezínské pevnosti opravdu prožil. Pamětníkovo vyprávění bylo často prokládáno našimi zvídavými a občas udivenými
dotazy, které ve svém úctyhodném věku briskně odpovídal.
Po skončení besedy s pamětníkem jsme se rychle přesunuli do autobusu a odjeli navštívit blízkou Malou pevnost. Po několika pózováních před fotoaparátem jsme se konečně
vydali objevovat hrůzy pevnosti, která od roku 1940 sloužila jako věznice pražského gestapa. Necelé dvě hodiny jsme si prohlíželi věznice pro muže a ženy, dokonce
jsme zjistili, že v jedné samotce byl vězněn Gavrilo Princip (jeho atentát na Františka Ferdinanda d'Este byl jedním z důležitých podnětů k rozpoutání první světové
války). Kromě věznic jsme zhlédli marodku, šibenici a prošli se 500 metrů dlouhými podzemními chodbami, což byl však pouze zlomek z celkové délky chodeb. Údajně
tyto chodby jsou dlouhé až 30 km a vedou pod celým Terezínem a jeho nejbližším okolí.
Po Malé pevnosti už nám nezbývalo nic jiného než opustit město Terezín a vyrazit na únavnou cestu domů. Myslím si, že Terezín v nás zanechal hluboký dojem a velice nám
přiblížil nesmírné lidské utrpení, kterým muselo projít obrovské množství lidí jen proto, že byli 'rasou vyvolených' odsouzeni k zániku pro údajnou méněcennost.
Yveta Stiskálková
|
|
|